Z malé vesnické palírny jsme se pěšky přesunuli do hasičské zbrojnice, kde se pro nás připravovalo posezení a pohoštění. Naši přátelé hasiči nám jen tak neoficiálně předvedli svoji techniku a vybavení hasičárny, ale větší důraz byl spíš kladen na přátelské posezení a klidné zakončení této družební návštěvy.
Když se lidé sejdou na několik hodin, zbývá čas jen na zdvořilosti a formality. Když však mají možnost být spolu několik dní, daleko více se sblíží a spřátelí a stihnou si toho o sobě říct daleko víc i přes tu velkou překážku, kterou je jazyková bariera. Velice nás těšil zájem švýcarských kolegů o veškeré dění u nás a to nejen okolo hasičů. Zajímalo je jakou práci vykonáváme, jak je tato práce u nás finančně ohodnocena a co si za svůj výdělek můžeme u nás dovolit. Stejně tak nám i oni vyprávěli, jak to v různých oborech funguje u nich. Jsou to vesměs venkovští lidé a živí se zemědělskou činností, která není nikde výnosná a je závislá na státních dotacích, se kterými nejsou příliš spokojeni. I jim se zdá, stejně jako nám, že Ti „od vedle“ jsou na tom lépe než oni. Ale tak to prostě ve světě chodí, to čemu se divíme nebo obdivujeme oni berou jako samozřejmost, protože je to u nich zaběhlé a běžné, stejně tak se různým praktikám a zvykům velice divili i oni u nás. Proto si my hasiči myslíme, že takové družební návštěvy mezi městy či vesnicemi různých státu nejsou zbytečnou finanční či časovou ztrátou. Když jsme se na tuto návštěvu asi půl roku připravovali, byl celkem problém, aby se sedmi lidem podařilo najít jeden volný víkend. I když byla cesta dlouhá a namáhavá, každý musel i trošku hlouběji sáhnout do kapsy (veškeré náklady na cestu tam i zpět jsme si hradily ze svého) věřím, že nikdo této cesty nelitoval. 
Při závěrečném loučení, které proběhlo v neděli dopoledne před Dinhardským kostelem to vypadalo jako bychom se znali odjakživa a jen se tak setkali na hasičské soutěži dvě sousední vesnice.
Miroslav Vahala
