Požární ochrana očima dětí 2013

• L 1-žáci 3. – 5. ročníku ZŠ

• L 2-žáci 6. – 7. ročníku ZŠ a 1. – 2. ročníku osmiletých gymnázií (prima,sekunda)

• L 3-žáci 8. – 9. ročníku ZŠ,  3. – 4. ročníku osmiletých gymnázií 1. – 2. ročníku šestiletých gymnázií, (tercie, kvarta)

• L 4-studenti 5. – 8. ročníku osmiletých gymnázií, 3. – 6. ročníku šestiletých gymnázií, 1. – 4. ročníku čtyřletých gymnázií, (kvinta – oktáva) SŠ a OU

Dana Ryšavá – L1 – 1. místo

Kateřina Vokálová – L1 – 2. místo

Petr Kaňa – L1 – 3. místo

.

Jiří Daniel – L2 – 1. místo

Nikola Kleinová – L2 – 2. místo

Blanka Cigánková – L2 – 3. místo

.

Anežka Kaňová – L3 – 1.místo

Jakub Nevídal – L3 – 2. místo

Marie Běloušková – L3 – 3. místo

Jak se stát hasičem

Dana Ryšavá

 Mé jméno je Patrik. Dělám hasiče jen díky tomu, co jsem prožil ve svém dětství. Můj příběh začíná letním večerem, když jsem usínal ve svém krásném pokojíku. Zavřel jsem oči a chtěl usnout, když v tom cosi slyším. Pronikavý výkřik venku na ulici! Opatrně jsem vstal a podíval se dolů. V jednom pokoji v přízemí jsem spatřil zář, musela být rozsvícená všechna světla. „I co.“ řekl jsem si, lehl zpátky do postele a usnul. Ale ne na dlouho. Asi po půl hodině začalo být hrozné horko a kolem mne bylo slyšet spoustu výkřiků. Otevřel jsem oči a to, co jsem spatřil, bylo úplné peklo! Vše hořelo. Maminka s tatínkem byli venku, volali na mne a plakali. Oheň se náhle přibližoval ke mně. Vtom do pokoje vtrhl hasič, vzal mě do náruče a vynesl ven. Táta i máma byli v pořádku. A já taky. Tedy…. skoro. Jednu popáleninu jsem měl na ruce, ale jak vidíte, tak jsem se z toho dostal. Jedna rána byla nad všechny rány světa. Mojí desetiletou sestru pohltily plameny. A když jsem říkal. Že holky nesnáším, má sestra byla výjimka. Po čase jsme se přestěhovali a já se stal hasičem, abych mohl pomáhat, když oni pomohli mně. Také se při své práci snažím, aby se nikomu nestalo to, co mé sestře.

POŽÁR

Kateřina Vokálová

 Děti si hrály na louce s míčem. Najednou ucítily zvláštní zápach, ale nevěděly, co to je. Hrály si tedy dál, ale za chvíli to ucítily zase a uvědomily si , že zápach jde od lesa. Byly sice moc zvědavé, přesto se tam nešly podívat. Když k nim vítr zavál neznámy pach potřetí, rozhodly se, že to prověří a šly se podívat na začátek lesa. Jaké bylo jejich zděšení, když uviděly malou chaloupku v plamenech! Ihned věděly, co mají dělat a pokoušely se zavolat hasiče, Ale k velké smůle zde nebyl signál. Rychle se rozběhly do vsi, jenže nikoho neviděly. Zkusily tedy zavolat ještě jednou. Konečně se dovolaly a nahlásily, co se stalo, kde se to stalo a paní odpověděla, že hasiči tam hned přijedou, aby byly děti v klidu a hlavně se nesnažily tam jít, aby oheň náhodou nerozšířily, anebo si dokonce neublížily.

Jakmile tam hasiči dorazili, začali ihned hasit. Když bylo po ohni, náčelník přišel k dětem a řekl jim : „Zachovali jste se výborně, tady máte odznaky. Dřímá ve vás velký talent. Jestli si chcete na zkoušku zahasit, přijďte za námi v sobotu v 16 hodin. Všichni se na vás moc těšíme.“

Děti byly náčelníkovou nabídkou nadšeny a od té doby chodí mezi hasiče pravidelně. Sní o tom, že z nich jednou vyrostou správní a odvážní hasiči.

Havárie na dálnici

Petr Kaňa

 Jednoho dne zazvonil na hasičské stanici telefon, který oznamoval, že na dálnici D1 se stala havárie tří aut. Posádka ihned vyrazila na místo nehody, ale když tam přijela, byla tam spousta stojících vozidel, takže se hasiči nemohli k havárii dostat. Museli oddělat svodidla a objet stojící auta. Konečně se dostali k vybouraným autům. Jedna hasičská posádka hasila dvě hořící auta, jiní hasiči se snažili vyprostit člověka zaklíněného v třetím autě. To bylo převrácené na střeše, ale záchranáři se nezalekli. Vzali si hydraulické nůžky a vystříhali zraněného muže ven. V tu chvíli tam přijela záchranná služba a odvezla s sebou zraněného muže do nemocnice. Později se ukázalo, že ten měl jen zlomenou ruku a pohmožděniny.

Takové případy se stávají po celém světě a hasiči musí nasazovat životy každý den, aby zachraňovali životy lidí, a proto jim patří velký dík.

Hořící peklo

Nikola Kleinová, 6. třída

V květnu se Lucka, Jana, Matěj a Ondra vydali stanovat do přírody. Ondra byl nejstarší, a tak partu vedl. „Lucko, sejdeme se za hodinu!‘‘ „Jasně, Ondro!‘‘ Parta se za hodinu sešla a vyrazili stanovat.

Po hodině a půl došli na louku, za kterou byl les. „Holky, tady budeme stanovat!‘‘ Holky začaly vybalovat a kluci stavěli stany. Už bylo 5 hodin, když skončili. Matěj a Jana se vydali nasbírat dřevo na oheň. Za půl hodiny se vrátili se dřevem a začali ho skládat do ohniště. „Lucko, dones mi prosím sirky!‘‘zavolal Ondra. ,,Na, tady máš.“ ,,Do háje, nehoří to a stmívá se a holkám je zima. Mates, já mám v batohu trošku benzínu.“ ,,Ale Ondro, to je nebezpečné!“ ,,Dělej!“

Matěj šel pro benzín, podal ho Ondrovi a Ondra zapálil oheň. Ale byl tak silný, že začal šlehat mimo ohniště na trávu. ,,Kluci, pomoc, hoří a Jana je ve stanu a oheň se k ní blíží!“,, Ondro, rychle zavolej hasiče!“ Ondra je zavolal a Mates běžel pro Janu a volal: ,,Jano! Jano!“ Lucka vyběhla na kopec a mávala na hasiče a volala na ně:,,Honem, rychle, Jana je ve stanu!“ Hasiči rychle vytáhli hadice a běželi za Luckou. Mates pomohl Janě ven, ale byli obklíčeni ohněm. ,,Mates, já se bojím,“ křičela Jana. ,,Neboj!“

Oheň byl okolo Matěje a Jany! Hasiči začali rychle hasit. Oheň za 10 minut uhasili a z pekelné pasti zbyla ohořená tráva a stany. Jana měla drobné popáleniny, a tak jí to zavázali obvazy. Nikomu jinému se nic nestalo.

 Noční požár

Blanka Cigánková, 6. třída

Budu vám vyprávět o partě kamarádů, kterým se noční oslava 18. narozenin stala hororem.

 Kuba, Honza, Natálie a Aneta šli do lesa k táboráku oslavit narozeniny. No a už jim bylo osmnáct, tak měli i alkohol.

,,To bude super pařba,“ řekl Kuba. Všichni pokývali hlavou, že má pravdu. ,,Můžu rozdělat táborák?´´ zeptala se Natálie. ,,Natálie, nezahrávej si s ohněm, když máš v sobě dvě flašky vína!´´ řekla Aneta. Aneta byla rozumná, nepila alkohol, ani nekouřila, a proto se jí Natálie vysmála do obličeje. Po chvíli už hořel táborák a každý (kromě Anety) měl v sobě alkohol.

,,Já jdu domů, ´´ ohlásila Aneta kamarádům. ,,Nebudu se tady na vás dívat, jak se ničíte!“ A odešla. Domů to měla kousek. Kuba, Honza a Natálie začali kolem ohně poskakovat, a pak se to stalo. Natálie zakopla a spadlo do ohně.

Kuba a Honza ji vytáhli, ale měla velmi popálenou ruku. Kluci chtěli požár uhasit, ale on se rozšířil a chytily i stromy okolo.

Aneta se dívala z okna a uviděla velký požár. Zavolala hasiče a sanitku a rychle utíkala za kamarády. Mezitím dorazili hasiči a uhasili ten velký požár. ,,Měli jste veliké štěstí,“ řekl hasič.

Sanitka odvezla Natálii do nemocnice, kde jí ošetřili ruku. A dodnes děkují hasičům za jejich skvělý výkon. Příště určitě poslechnou Anetu.

 Ze smolaře záchranářem životů

 

Anežka Kaňová, 9. Třída

Byl jednou jeden chlapec jménem Milan. Mílovi bylo 9 let. Byl to vždy takový malý nešika. Nikdy nikomu nic zlého neudělal schválně, ale vždycky se mu stala nějaká nepěkná věc. Smůla se mu prostě od malička lepila na paty.

Jednou šel zanést sousedce Paprikáčové rozinky z maminčina obchodu, ale před jejím domem zakopl o patník, zapotácel se a spadl přímo do jejích s láskou pěstovaných tulipánů a všechny je polámal. Sousedka, která už ho vyhlížela za oknem vyletěla jako střela a hulákala: „Ty kluku jeden! Já ti dám! To nemůžeš dávat pozor? Moje tulipánky! Vždycky všechno zkazíš, ty nemotoro!“ Míla mezi jejím hulákáním už pelášil pryč. Zpomalil až za rohem hasičárny, kde už nebylo řev paní Paprikáčové slyšet.

Vylezl si na rozkvetlou třešeň a přemýšlel. „Proč musím vždycky všechno zkazit? Proč jen musím být vždy takový nemotora?“ A tehdy si ho všiml jeden hasič, který právě něco kutil v garáži hasičárny. Pozdravil ho: „Ahoj, chlapče. Co tady děláš?“ Míla odpověděl: „Jen tak přemýšlím.“ Hasič na to po chvíli: „Poslyš, nechtěl by ses kouknout k nám do hasičárny?“ „Ale jistěže chtěl!“ přisvědčil nadšeně Míla a seskočil ze stromu. Hasič mu ukazoval všechna auta a vybavení. Vysvětloval mu, jak vše funguje a co se čím hasí. Míla z toho byl tak nadšený, že si v duchu přísahal, že až bude velký, nebude dělat nic jiného než hasiče. Bude jezdit s tím velkým červeným autem a bude zachraňovat životy. Ovšem s jeho smůlou to bude obtížný úkol…

O 15 let později už je Míla hasičem. Objevil jedinou věc na světě, která mu opravdu jde a při které ho smůla vždy na chvíli opouští. Zachránil už mnoho lidských životů a přináší mu to velikou radost. Konečně si připadá užitečný a ne jen jako smolař, který vše pokazí a kterým dříve býval. Paní Paprikáčová už mu dávno odpustila ty tulipány, když jí Míla ze stromu zachránil jejího miláčka kocoura Mourka.

Ne každý může tak obtížnou práci vykonávat a Míla je moc rád, že právě on tím byl pověřen.

 Požár školy v Plackovicích

Jakub Nevídal, 8. třída

„Crrrrrrrrrrrrr!“

V plackovické základní škole zvonilo na přestávku. „Konečně!“ vykřikl Pepík, „už jsem myslel, že tady budu tvrdnout až do zítřka!“ „Taky mě ta matika nebaví,“ odpověděla mu Helena. „Pojďte za mnou, něco vám ukážu,“ řekl jim Robert. „A co?“ zeptala se Helena. „To se dozvíte až pak,“ odvětil Robert.

Šli k jejich oblíbené skrýši, ale tam učitelka Bukačová, kterou nikdo z nich neměl rád, nadávala Adéle a Matějovi. „Sakra!“ tiše řekl Pepík, „kam teď pudem?“ „Mohli bychom jít do šaten,“ navrhoval Robert. „Ale tam se o přestávkách nesmí a hlídá to tam školník!“ řekla mu Helena, „ale mohly bysme se schovat tam, kde nikdo nechodí.“ „To je nápad!“ zaradoval se Robert, „půjdeme k hlavnímu uzávěrům!“

Když došli k uzávěrům, nikdo tam nebyl, tak se zavřeli a Robert vytáhl zapalovač a petardy a řekl: „Bude sranda!“ „Zkusíme je?“ zeptal se Pepík. „Já nevím,“ zarazila je Helena. „Co když si toho někdo všimne? Měli bysme průšvih.“ „Ale nestraš!“ řekl ji Robert a začal škrtat zapalovačem, ale netušil, že uzávěr plynu úplně netěsní a plyn uniká.

Když se mu to konečně podařilo, rozhořel se až příliš. „Co to?“ vykřikl a pokusil se zapalovač uhasit, jenže to už hořela vata izolace vody a plyn, který unikal z uzávěru.

Děti vyběhly ze skrýše a začaly křičet: „Hoří! Hoří!“ „Ty vaše vtipy!“ okřikla je Bukačová. „Ale fakt!“ vykřikl Pepík, „zavolejte hasiče!“ „Nebuď drzý chlapečku!“ okřikla ho učitelka, ale pak ucítila kouř, otočila se a uviděla plameny na dveřích. „Vy…vy…!“ chtěla začít nadávat, ale s křikem běžela do ředitelny zavolat hasiče.

Za chvilku byl slyšet požární poplach a ze školního rozhlasu se ozývalo: „Hoří! Hoří! Nepanikařte a opusťte budovu! Opakuji…“

Když se všichni shromáždili, plameny už šlehaly z okna. Pak, za neuvěřitelně dlouhou minutu, přijeli hasiči.

Velitel, tatínek Roberta, se rozhlédl a zavelel: „Uzavřít plyn! Zapnout čerpadla! Nasadit hydrant a hadice! Rychle!“ Pak tři vzali hadice a začali hasit, zbylí hasiči vběhli do budovy a pomocí vnitřních hydrantů a hasicích přístrojů hasili školu zevnitř.

Asi po půl hodině byl požár uhašen, hasiči došli k žákům a učitelům a velitel se zeptal: „Neví tady někdo, jak vznikl tento požár?“ „To tyto tři zlobivé děti,“ odpověděla mu Bukačová. „Roberte!“ řekl káravě velitel svému synovi. „Tati, já ti to vysvětlím,“ koktal Robert. „Že ty jsi do školy vzal zapalovač, co doma zmizel?“ „Ano, tati.“

„Ale to je hrubé porušení školního řádu!“ vložila se do toho Bukačová. „A jak se to vůbec stalo?“ zeptal se znovu velitel. „On prosím unikal plyn,“ vykřikl Pepík. „Netěsnící uzávěr,“ udiveně řekl ředitel školy. „Ano, pane řediteli,“ odpověděla mu Helena. „Ale to by znamenalo, že pan školník zanedbal svou práci.“ „A ohrozil životy lidí,“ dodal velitel hasičů. Poté byl sepsán úřední protokol o požáru a všichni se rozešli.

A co důsledky požáru? Pepík a Helena dostali třídní důtky a Robert dvojku z chování za porušování školního řádu, z důvodu oprav byla škola na sedm dní uzavřena, starého školníka, který již předtím přemýšlel o důchodu, ředitel nahradil mladším a schopnějším, místnost s uzávěry byla opatřena dveřmi se zámkem a paní Bukačová opustila školu s těmito slovy: „Takto zlobivé děti, které by byly schopny zapálit školu, jsem ještě neviděla“.

 Hasiči

Marie Běloušková, 8. třída

Je první den prázdnin a maminka mě požádala, jestli bych dnes neuvařila oběd. Souhlasila jsem, vaření mě baví, jednou bych chtěla být se svou nejlepší kámoškou Anetou kuchařka. Proto hned, jak máma odešla do práce, jsem jí zavolala. „Ahoj, Any, mám skvělou zprávu, máma mě požádala, abych dneska uvařila, nechceš mi přijít pomoct?“ „Čau, Luci, jasně, moc ráda. A co budem vařit?“ „Obyč polívku a brokolici s bramborama.“ „To zvládnem levou zadní, za chvíli jsem u tebe.“

O pár minut později jsme se daly do práce. „Tak, zdá se, že máme všechno nachystané, můžem začít,“ řekla Anet a obě jsme se pustily do práce. Šlo nám to dobře. Měly jsme u toho puštěné rádio na plný pecky. A nevšimly jsme si, že někdo zvoní. Zapomněla jsem ale, že mi mamka ještě ráno říkala, že se má stavit pošťačka. A tak jsem vůbec nedávala  pozor na hodiny. Všechno jsme měly rozvařené, měly jsme čas, a tak jsme se rozhodly jít do podkroví na počítač. Ale než jsme odešly, udělaly jsme zásadní chybu. Nezkontrolovaly jsme sporák a nechaly jsme puštěný plyn.

Ani jsme si nevšimly, že to tam smrdí. Byly jsme nahoře v podkroví zadívané na film. Vtom se ozval výbuch. Zpanikařily jsme. Chtěly jsme běžet dolů a potom ven, ale ten plamen se šířil hrozně rychle, kouř už dosáhl i nahoru a nás začaly šíleně štípat oči. Na pusu jsme si daly tričko, abychom se nenadýchaly kouře. Čekaly jsme asi pět minut, než jsme uslyšely přijíždět hasiče. Nemohli se k nám dostat, a tak rozbili střešní okno. Cítila jsem, jak si mě podávají, měla jsem zavřené oči, chtělo se mi strašně spát. Pak už si nic nepamatuju.

Jen vím, že jsme se s Anet probudily v nemocnici, kde hned vedle nás čekali naši rodiče a doktoři. Byly jsme otrávené plynem. Proto až budu někdy příště vařit, musím si dát větší pozor.